Po x deštivých dnech se nad Zlínem objevilo zase slunce. Heuréka! A tak, ač jsem v to málem ani nedoufala, se nám poštěstilo dostat se s Miškinem do blízkosti bazénu. Dokonce i plavky jsme sebou měli. Po 15 minutách na obr-trampolíně se Mišák začal o bazén zajímat (to už v něm plavala babička), tak šup do plavek a šli jsme do toho taky. Voda ukrutně studená. Mišákovi to nějak vůbec nevadilo, mně dost. Ale nedalo se. Když pidi-dítě utíká ke schůdkům do hloubky a nejrychlejší cesta vede vodou, tak jsem do toho skočila ledárna-neledárna. A nelitovala. Mišák, ač byl v bazénu a ve větším množství vody poprvé, byl ve vodě jako doma. Žádný řvaní, žádný strach, jen čistá radost. Dožadoval se cákacích atrakcí. Snažil se mě topit. A furt: "Mámo, hubu pod vodu!" Až jsme museli autoritativně zakročit, když se celej drkotal zimou. Dobrovolně by nevylezl... :D
Kéž by se to dalo brzy zopakovat !
OdpovědětVymazat