Jedu si takhle s Matýskem z města (na kožním pro mazání na ekzém), vracíme se před obědem domů, venku je větrno, ale jinak hezky. A jak tak jedu přes nadjezd (v našem placatém městě je to jedno ze skvělých míst dobrého rozhledu), tak na mě nad koruny stromů vykoukne kousek blankytně modrýho nebe a na něm položená bělostná podprsenka (asi takto). To, že měla ještě i třetí malej kopeček, prostě sprostě ignoruju. Nesmírně mě to pobavilo a okamžitě jsem přemýšlela, jak to zdokumentovat. Sotva jsem mohla zastavit na nadjezdu, že ano. Ovšem z cesty bylo vidět houby (jak vidno) a než jsem dojela domů (čili cca za tři minuty), tak už z daného nebeského útvaru nebylo vidět vůbec nic. Blankytně modrej kousek zmizel, pozůstatky mračných kopečků už jsem nenašla. Tak mi zbyla jen prchavá vzpomínka a futuristická frustrace, že nemám zabudovanej foťák v očích*. Plus tenhle post vpodstatě o ničem. :D
* A není to poprvý - ještě před érou digitálních foťáků si pamatuju podvečerní oblohu nad Zlínem, která vypadala jak od van Gogha - nic podobnýho jsem od té doby neviděla...
Ale tahle "nicneříkající" fotka Ti navždycky připomene, cos viděla ...
OdpovědětVymazatFoťák nebo kameru v očích potřebuju asi tak každej tejden, chápu :))
OdpovědětVymazat