28. srpna 2014

28.8.2014 Iron stairs

Už potřetí za relativně krátkou dobu mě Mišák ukecal, ať se projedeme na kole - což volně přeloženo znamená, že mě ukecá na kolo a následně mě začne přemlouvat, ať jedeme na rytířské hradiště. Náš letošní cyklohit. První návštěva byla skvělá s ohromným zážitkem. Podruhé už to bylo horší, to nás tam chytla pěkná průtrž a domů jsme dojeli mokří jak myši. Tohle byla třetí cesta a zase to úplně dobře nedopadlo. Cesta v pohodě, počasí taky, ale přece jen je to docela daleko, tak Mišákovi došly síly/trpělivost ještě před cílem. Ale dojeli jsme, děti se rozutekly a já se je jala hlídat. Problém byl, že jak už to tam oba znali a neměli co objevovat, tak začali vymýšlet blbosti. No a Matýskovi se pochopitelně nejvíc ze všeho chtělo lézt (za Mišákem) po železných schodech, po kterých se mu evidentně nechodilo dobře. Jestli čekáte pád, čekáte správně. Zřítil se v okamžiku, kdy jsem je už popátý svolávala k odchodu a kdy jsem se - na pár vteřin - věnovala výhradně Mišákovi, který měl špatně zapnutou helmu. Mates se skoulel ze schodů jak hruška, řev, krev, pohoršené pohledy rodičů, no radost (nakonec z toho byla naštěstí jen nosní modřina, mohlo být hůř). Navíc Mišák přijel domů dost unavenej, přece jen to je na něj dost dálka. Tak jsem se zařekla, že tam zase nějakou dobu nepojedem, přece jen se dá jezdit na kole na spoustu jiných pěkných míst...

2 komentáře:

  1. Joo, tak to už chápu, nic moc :/

    OdpovědětSmazat
  2. Aspoň se máte na co těšit na jaře - to už budou kluci větší ...

    OdpovědětSmazat