Na cestu zpět jsem vybrala vlak, co odjíždí kolem poledne, s tím, že by Mišák mohl spát. Všechny ostatní jely na můj vkus buď moc brzo nebo pozdě. A světe div se, klaplo to naprosto dokonale. Po půlhodině jízdy (v supermoderním a zatím ještě krásném jedničkovém vagónu) začal Miškin tuhnout, někde za Olomoucí definitivně usnul a spal a spal víc než hodinu, až jsem ho pak musela budit, když jsme se blížili k Pardubicím. Jediné mínus toho všeho bylo to, že mi spal na klíně. Čili zdřevěnělá většina končetin plus nulový pohybový rádius, takže čtení nepřicházelo v úvahu. Ještě že mám zábavnej telefon. :)
Achich, já bych ty blogy neměla číst uprostřed noci - uvěznila jsem vás totiž do ledničkového vagónu :D
OdpovědětVymazat